Učitelský festival byl spíš festiválek. Jeden dvouhodinový workshop ráno, jeden odpoledne, v pátek i v sobotu, menší počet účastníků v přátelském prostředí Skautského institutu na Staroměstském náměstí. Fantastické bylo, že dvě hodiny jednoho workshopu uběhlo člověku jako voda a ještě by seděl, zdržoval lektora a poslouchal dál.

Na prvním workshopu se nás Slávek Hora pokoušel zbavit strachu z IT. Ukázal nám honbu za pokladem v Classtools, jak tvořit QR kódy a jak je využít v hodinách, aplikace na puzzle JigsawPlanet, skládačku Trimino a volně dostupné obrázky v aplikaci pro Pixabay. Poslouchat Slávka ale také znamená dávat pozor na jeho vychytávky během skupinové práce, protože přece chceme rozvíjet i jiné dovednosti. V mých zápiscích se proto objevily otázky, které klade žákům pro reflexi práce a dotazy na jejich strategie řešení. Na závěr došlo i na diskusi, proč používat technologie. Jeden z argumentů pro váhající rodiče i vedení školy by mohl spočívat v tom, že musíme učit děti zacházet s technologiemi, protože se jedná o státní zakázku.

Troufám si říct, že nejočekávanější hvězdou dne byla Hana Košťálová se svým pečlivým čtením. Close reading je totiž v českém prostředí novinkou, o které se teprve začínáme dozvídat. Jedná se o postupné kladení otázek ke komplexnímu (autentickému) textu. Samotný postup se člení na tři oblasti:

1. Co text říká?
2. Jak text funguje?
3. Co text znamená?

Zároveň ale byl tento sled otázek zakomponován do hodiny, která pamatovala na dobře formulované cíle a důkazy o učení, evokaci (metoda kmeny a kořeny), anotace (podtrhnout důležité myšlenky a zakroužkovat obtížná slova a slovní spojení), obsahovou reflexi (Co jsme se naučili? Čím je text kvalitní) a metakognitivní otázky (Co se dařilo?...).

Workshop to byl náročný, protože po nás v pátek odpoledne vyžadoval pochopit text, a zároveň uvažovat nad tím, proč je která otázka položena.

Sobotní dopolední workshop mě naprosto nadchl. Katka Vrtišková nás totiž seznamovala se Školou bez poražených. Učila nás, jak mluvit s dětmi (ale i rodiči, manžely…) tak, aby to bylo efektivní. Znovu jsem si musela připomenout, kolik neefektivních programů (komunikačních bloků) máme jako učitelé zautomatizovaných. Jen se podívejte na fotku. A přitom by to šlo líp. Potřebujeme se jen naučit popisovat chování žáků (bez hodnocení), aktivně naslouchat, zjistit, čí je problém (v kom se odehrávají negativní pocity), dekódovat smysl sdělení žáka (Co znamená, že je matematika pro něj těžká?)… Jenže když si reakce na žáka člověk zkoušel, zas tak snadné to nebylo. Přeprogramování totiž chce cvik a čas. Proto je vhodnější navštívit celý kurz.

V posledním workshopu nám Veronika Laufková připomněla rozdíl mezi sumativním a formativním hodnocením a odkryla některé z omylů. Uvědomila jsem si, že slovní hodnocení na konci školního roku je vlastně také sumativní, a proto ho mnozí žáci už ani nečtou.

I když jsem znala techniku špachtliček, opravování různými barvami, pretest, semafor, práci s kritérii nebo sendvičovou zpětnou vazbu, podstatné bylo, že jsme diskutovali, proč kterou techniku používáme a mohli jsme naplánovat zpřesňování jejich užití. Pokud je vám líto, že tyto techniky neznáte, webináře lektorky najdete např. na stránkách Životního vzdělávání.

Mrzelo mě, že jsem nemohla navštívit kurz Ašky Luhanové, protože vedla workshop ohledně tvůrčího psaní. Tak alespoň odkaz na její stránky, které beztak už mnozí z nás znají.

A závěr? Odjížděla jsem nadšená, rozhodnutá pro další kurzy, vybavena odkazy a nápady na knihy. To, co ale bylo fantastické, spočívalo v poučených účastnících. Stačilo říct „nálepka“ a všichni hned věděli, o co jde. Nikomu nemusel člověk dokazovat nutnost změny ve školství, všichni byli naladěni stejně. A i když jsme neměli shodné názory, argumentovali jsme a poslouchali jeden druhého. Líbilo se mi, že kapacita workshopů počítala s menším počtem přihlášených a že jsme své nadšení sdíleli právě u skautů. A vlastně jedinou mou starostí bylo, kde sehnat na Staroměstském náměstí oběd.